Sova pálená
 |
Živí se převážně malými obratlovci, zvláště hlodavci (hraboši, křečky polními a různými druhy myší), ale loví také ptáky a plazy, občas i hmyz. Průzkumy dokázaly, že dospělý jednotlivec sovy pálené může za noc zkonzumovat jednoho nebo více hlodavců; zato hnízdící pár a jejich mláďata mohou zkonzumovat více jak 1000 hlodavců pouze za jeden rok [3] [4].
Sova pálená má charakteristický elegantní let. Podobně jako ostatní sovy létá i ona nízko a velice tiše, k čemuž jí napomáhá i drobné zoubkování na předních letkách, které rovnoměrně přenáší proud vzduchu přes celé křídlo. Přesně zaměřit kořist i v úplné tmě ji umožňují skvěle vyvinuté smysly, zvláště pak sluch, který dokáže zachytit i kořist, která je několik centimetrů pod sněhem, půdou nebo pískem. V tu chvíli se na kořist vrhá neuvěřitelnou rychlostí, v posledním okamžiku vymrští nohy s ostrými drápy, kterými kořist uchytí a usmrtí. Velice dobře vyvinutý je i zrak, který plní význačnou, ale ne tak podstatnou roli při lovu jako sluch. V porovnání s jinými sovami má sova pálená vyšší rychlost metabolismu, což způsobuje, že vyžaduje větší přínos potravy. Nicméně patří k největším lovcům škodných hlodavců, což oceňují hlavně zemědělci, kteří je mnohdy využívají i na místo jedů a do blízkosti své zemědělské půdy je často dostávají přemístěním jejich hnízd.
Jelikož polyká kořist vcelku, včetně kostí a srsti, musí se těchto nestravitelných částí zbavovat pomocí vydávení vývržků. Tak se děje zhruba 6 až 7 hodin po spolknutí kořisti, kdy se sova připravuje na vyvrhování nestravitelných částí, které svine do vývržku v podobě kostí obalených srstí a peřím a nakonec vydáví; znovu se tak děje zhruba po 24 hodinách.
Tok za příznivějších podmínek začíná již v únoru, obvykle probíhá až v březnu. Sova pálená si hnízdo nestaví a vejce klade obvykle do stromových dutin, tmavých koutů opuštěných a prázdných staveb, ale také do prázdných půd a podkrovích obydlených budov. V jedné snůšce bývá obvykle 4 až 7 čistě bílých vajec na kterých sedí samice, samec zatím pro ni a později i pro mláďata obstarává potravu. Jelikož se mláďata můžou rodit i po dvoudenním intervalu, jsou mláďata značně mezi sebou velikostně rozdílná. Všechny mláďata se však nedožijí okamžiku, kdy opouštěji matku, jelikož často starší mláďata obírají o potravu ty mladší, které později zemřou hlady. U matky setrvávají do stáří tří týdnů po vylíhnutí, dokud jim nenaroste prachové peří, které udrží jejich tělesnou teplotu. Plně schopny letu jsou mláďata zhruba ve věku 60 dní.
Sova pálená je stálý pták s noční aktivitou. V letu vydává dlouhé, protáhlé „chryií“, samice na hnízdě osobité chraptivé zvuky. Mláďata škemrají o potravu sípavým chrápáním, které je v noci slyšitelné na velkou vzdálenost. Pokud se cítí ohrožena, obvykle se vrhne na záda a začne mlátit svýma silnýma nohama s ostrými drápy, což se obvykle jeví jako efektivní obrana.
Mezi největší predátory sovy pálené patří vačice, mývalové, některé druhy hadů a jiných dravců, převážně pak jestřábů, orlů a větších sov (včetně výra virginského a výra velkého). I přesto, že je oficiálně uznána jako málo dotčený druh [1], na některých územích se díky změnám zemědělských technologií snížily potravní zdroje a zapříčinilo to, že je v současnosti v některých oblastech dosti vzácná. Vzorným příkladem je i Evropa a bohužel i Česká republika, kde byl v posledních letech zaznamenán drtiví pokles v přírodě žijících jedinců. Hnízdní stavy se u nás odhadují pouze na 400 - 700 párů [2], což vedlo k zařazení sovy pálené v Česku podle zákona č. 114/1992 Sb. mezi silně ohrožené druhy [2]. Ochranná opatření jsou tedy naprosto nezbytná a několik zemědělských ploch zemědělci pro dobro sov pálených ani neobdělávají pod záměrem přilákat dostatek hlodavců, hlavní potravy tohoto ptáka. Nezbytné je také zajištění otevřených vletových otvorů do úkrytu v krovech domů, kde se přes den velice rádi ukrývají.